My journey | health,fitness&hapiness

Ahooj!

Ani netušíte, kolikrát jsem se tenhle článek už pokoušela napsat. Chyběla mi kuráž a velká dávka odvahy. Bála jsem se jít „s kůží na trh“, s pravdou ven. Teď už ale konečně totiž přišel ten správný čas. Čas na to, abych se s vámi podělila o to, čím jsem si (díky svojí hlouposti) prošla, než jsem konečně našla tu správnou zlatou střední cestu zdravýho životního stylu a štěstí. Nejsem první, co si něčím takovým prošla a bohužel si myslím, že ani poslední. Tak třeba právě vám tenhle článek alespoň trochu otevře oči, vezmete si ze mě ponaučení a třeba se i trošku zamyslíte, a nebo taky ne. To už nechám na vás. 🙂

Nejdříve bych chtěla říct, že ne vždycky jsem byla taková, jaká jsem teď. Potkat mě dřív, nepoznali byste mě. Byla jsem jiná. Tehdy jsem vůbec neřešila co, kdy a jak jím. Párky v rohlíku, donuty a pytel brambůrků k filmu, mňaaam! Jednoduše jsem jedla to, na co jsem měla chuť. A cvičení? Jenom na zadku jsem neseděla, ale moc jsem se nepředřela. I tak jsem ale se sebou a svou postavou byla celkem spokojená, ale jen do té doby, než jsem se začala víc rozhlížet okolo. Najednou jsem chtěla přesně takovou postavu jako měly všechny ty herečky a modelky. Nechala jsem se přesvědčit, že moje postava není dost dobrá, že já nejsem dost dobrá, a tak to všechno začalo. Nejdřív jen tak zlehka. Začala jsem se víc hýbat, postupně jsem upravila jídelníček a za nějakou dobu bylo všechno daleko lepší. Cítila jsem se líp a dokonce i výsledky byly vidět. Všechno bylo fajn. Postupem času mi to ale přestávalo stačit. Chtěla jsem víc a hlavně rychleji. Vyrýsovanější břicho, hezčí zadek, užší stehna … Stručně řečeno, ztratila jsem kontrolu a z touhy po vysněný postavě se stal extrém. Každodenní stres o to, co jím a nejím, kdy budu cvičit. Pořád dokola. Nic jinýho mě v podstatě ani nezajímalo – upřímně teď zpětně bych si za to nejradši nafackovala.

Naštěstí přišel zlom a mně došlo, jak hloupá jsem byla a jak moc jsem ničila samu sebe. A kvůli čemu vlastně? Hezčímu zadku, pekáči buchet a velikosti XS? Co se stalo, se už stalo. A i kdybych sebevíc chtěla, nevrátím to. A jestli toho lituju? Nejspíš ne. Dostala jsem pořádnou životní lekci, ale hlavně díky tomu všemu jsem teď tam, kde jsem. Dělám to, co mě baví a teď konečně můžu říct, že jsem šťastná.

Většina z nás má v životě nějaký ten svůj boj. Někdo bojuje s nadváhou, někdo s podváhou a někdo třeba za hezkej zadek. Nezáleží ani tak na tom, s čím (nebo kým) bojujete, hlavní je vydržet a nevzdávat se. 🙂

A tohle si prosím zapište za uši …
Nikdy se nenechte přesvědčit o tom, že nejste dost dobrý. Jste!

Používejte zdravý rozum! Na něj se můžete spolehnout.

Nebuďte na sebe tak tvrdí a sebekritičtí. Každý dělá chyby, duležitý je se z nich poučit a jít dál.

Nezapomínejte na zdraví! Možná je super mít postavu jako jedna z VS modelek, ale ne pokud si u toho zničíte zdraví. To už vám totiž nikdo nevrátí. 
Přestaňte chtít vypadat jako někdo jiný! Snažte se být jen lepší verze vašeho já.
Nebojte se o tom mluvit nahlas, nejste na to sami! I když vám to tak možná nepřipadá.
To, že budete mít místo S velikost XS, z vás lepšího člověka neudělá! Pokud se cítíte dobře psychicky i fyzicky, tak je úplně jedno, že zrovna nemáte míry 90-60-90. Vaši blízcí vás i tak budou mít rádi.
Bojujte a nevzdávejte to. Zvládnete to! 

Doufám, že vám tenhle článek přinesl alespoň malý ponaučení. Děkuju za přečtení a pokud i vy máte nějakou takovouhle zkušenost nebo něco s čím bojujete, tak budu ráda, když se o to se mnou podělíte – kdekoliv. 🙂

Kačka


9 Replies to “My journey | health,fitness&hapiness

  1. Jedním slovem úžasné! Ty rady jsou podle mě to nejdůležitější, co by si měl každý člověk pamatovat, ale buďme upřímní, ta praxe se podle nich řídit je o něco těžší, ale hlavně je potřeba se snažit 🙂

    Miška

  2. Nejsi první blogerka, u které čtu článek tohto druhu a to se mi líbí. Líbí se mi, že si lidi uvědomují, co je skutečně důležité. Že je dobré chtít být lepší, ale nic netřeba zbytečně přehánět. Důležité je, aby byl člověk spokojený sám se sebou. Protože velkost XS není instantní štěstí, jak si mnoho holek myslí. Je to stav mysli, duše, harmonie. Taky mi hrozně dlouho trvalo, kým jsem zjistila, že jediný člověk, na kterého názoru skutečně záleží jsem já sama. Ale je to proces, kterým si musí projít asi každý.

  3. Já jsem ten typ, který baští přesně jako jsi popisovala (brambůrky, čokoláda, pizza) a naštěstí má postava vypadá stále stejně, i když to pro zdraví asi není nic moc 😀 Ale užívám si to dokud můžu, až mi bude 40, tak už to asi budu muset trochu omezit 😀

    BLOND SITE

  4. Kačenko, čítam ťa a sledujem na istagrame už dlhšie, a ide to s Tebou z kopca, si čím ďalej chudšia a chudšia, neviem, či sa sa naozaj začala riadiť tým, čo píšeš v tomto článku, ale modlím sa za to… Mne na poruchu príjmu potravy takmer zomrela kamarátka, bolo to neuveriteľne bolestné prizerať sa, ako mi mizne pred očami. Si nádherná žena, netráp tak šialene svoje telo, nemusí to vydržať už dlho. Daniela.

  5. Kdy jsis uvědomila, že trpíš anorexií? Upozornilo, Tě, někdy tvoje okolí, že není normální být tak hubená? Díky za odpověď.

    1. Tak půl na půl, ale člověk si stejně musí přiznat úplně sám a uvědomit si, že to není normální, jinak s tím nic neudělá. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.